Nejvíce pyšní jsme na svoji spolužačku Veroniku Kovářovou
Osmnáctiletá Simona Tóthová se svými spolužáky má tu příjemnější část zkoušky z dospělosti již za sebou. Svůj maturitní ples si čtvrťáci z liblické střední školy společně s třídním učitelem Jaroslavem Korseltem užili v sále Obecního domu v Radimi. Nyní už je čeká „jen" samotná maturita. Jak se takový ples organizuje? To nám řekla Simona Tóthová.
Kdy pro vás začal ples? Mám na mysli už přípravy.
Přípravy na ples začaly již nějak ke konci třeťáku, když jsme si uvědomili, že je to za chvíli tady. A tím pádem bychom měli začít něco dělat.
Vznikla ve třídě skupina lidí, kteří se o přípravy starali? Nebo každý dělal něco?
Na začátku školního roku se určili čtyři lidé, kteří byli v plesovém výboru.
To však neznamenalo, že by se do příprav nezapojovali ostatní. Naopak musím zhodnotit, že někteří spolužáci pracovali na přípravách mnohem více než ti, kteří byli na počátku určeni do plesového výboru.
Co vás vedlo k tomu, že jste vzala přípravy do svých rukou?
Na začátku se do příprav všichni nadšeně hrnuli. Postupem času ale nejspíše přišli na to, že je to jak časově, tak finančně náročné a zájem většiny opadl.
Takže celkové přípravy zůstaly na třech lidech. Ti pochopitelně přípravy museli vzít do svých rukou, jinak by vlastně nebyl žádný ples. A pokud ano, tak ne tak povedený, jak si myslím, že byl.
Kdo vymýšlel program plesu?
Program plesu se hodně podobal plesu z minulého roku, jelikož jsem to brala jako předlohu. Samozřejmě, jelikož jsme byli jenom jedna třída, tak se tam pár věcí změnilo.
Povedlo se organizátorskému týmu domluvit něco, na co jste obzvlášť pyšní?
Jestli jsme na něco obzvlášť pyšní?
To určitě. Jsme pyšní na celý ples, protože se nezkazilo vůbec nic a hosté byli nadšení.
Ale opravdu nejvíc jsme pyšní na naši spolužačku Veroniku Kovářovou, která nás všechny rozbrečela tím, když se při šerpování dokázala zvednout z invalidního vozíku. Šerpu a květinu si tak převzala na svých vlastních nožkách.
Bylo těžké být vlastně managerem takové akce?
Být managerem jakékoliv akce je velmi těžké a stresující.
Došlo k hodně hádkám, kritice a dokonce nějaká ta slza ukápla, ale v závěru se to vše zvládlo a musím uznat, že všechna ta námaha stála za to.
Jistě jste oslovovali sponzory ohledně tomboly. Byli lidé vstřícní?
Sponzory jsme oslovovali všichni a většinou jsme hledali mezi příbuznými. Možná i z toho důvodu lidé byli vstřícní.
Dokázali jsme zajistit dvě stě padesát darů. V prodeji bylo devět set lístků a prodali se během chvilky. Dokonce byla poptávka po dalších. Pevně doufám, že se všem hostům výhry líbily a byli spokojení.
Neměli jste klasický nástup. Proč?
Klasický nástup je už ohraný a chtěli jsme něco jiného a zábavného. Nástup jsme připravovali už od října. Pilně jsme vymýšleli a nacvičovali.
Začátek byl pomalý a klasický, pak jsme to však rozjeli ve velkém na YMCA a nakonec odešli na písničku We Are the Champions.
Udělala byste příště něco jinak?
Nic bych na tomto plese neměnila. Všechno se skvěle povedlo. Všichni maturanti si to velice užili a byl to pro nás nezapomenutelný a nebojím se říct legendární ples.
Jak s odstupem pár dní hodnotíte průběh plesu?
Až na to, že jsem byla druhý den naprosto zničená a vše mne bolelo, jsem spokojená.
Naštěstí jsme neměli moc práce s úklidem sálu, jelikož se o to majitel postaral a za to jsme mu moc vděční.
Nakonec patří slova díků. Ta vaše patří kromě majitelů sálu komu?
Chtěla bych poděkovat všem účinkujícím, kteří na plese vystoupili.
Samozřejmě také všem profesorům a řediteli, kteří nás celou dobu podporovali a přišli na ples. Dík patří také všem hostům, kteří se na nás přišli podívat. A velké poděkování bych chtěla směřovat ke své rodině a Kristýně Šíchové, která mi se zařizováním plesu nejvíce pomohla a podržela mě ve chvílích, kdy jsem to právě potřebovala.
Lucie Mašínová - Kolínský deník