Librová: O výsledcích si můžeme popovídat nejdříve tak za pět let

Žen se v našem fotbale neangažuje – natož mládežnickém - zase až tolik, jak by si mnohý funkcionář přál. Jednou z takovýchto světlých výjimek je Iveta Librová.

Je to paní současného obroditele, prezidenta, asistenta kouče Jiřího Tesaře někdejšího třetiligového celku na českobrodské Kutilce Luboše Holého…
„On má lví podíl na tom, že jsem do toho šla s ním,“ lehce se usměje. Se stejným nadhledem se vyrovnala s dalšími otázkami, které jsme ji položili.

To, že se po hodně klikatých, složitých cestách vydal váš muž, je relativně pochopitelné – zejména pro toho, kdo si pamatuje, že Na Kutilce působil?
Hrával za SK do svých vysokoškolských studií. Pak upřednostnil existenční jistoty před kopanou. Jinak se vrátil z těch důvodů, že je pro něj SK do jisté míry srdeční záležitostí. A pro ně se stal z uvedených důvodů rovněž.

Jak se snášejí relativně rozdílné profese doktora přírodních věd a inženýrky ekonomie, navíc chemie v otázkách, které se mezi vámi určitě objeví kolem kulatého nesmyslu?
(rozesmála se) Záleží na tom, jak se obě strany racionálně k případným problémům postaví. Samozřejmě čelem.

Dost bylo teorie. Mimochodem Iveta Librová fotbal hrávala?
Ne, ne. Mám kořeny v Novém Městě na Moravě. Měla jsem a dodnes mám blíž tedy k běžkám, než k fotbalovému míči.

Běhávala jste závodně?
Pouze rekreačně. A hlavně podle chuti a hlasu svého těla. Od pětky do dvacítky kilometrů. Kdo se nikdy neprošel, natož neproběhl v bílé stopě osobně, pak sotva pochopí, co obnáší těch pár hodin klídku v panenské přírodě.

Ten se jistě vyplácí, když přijdete mezi stovku fotbalových nadějí českobrodského klubu?
Bohatě. Smekám tady ovšem před těmi, kteří se jí obětavě a nezištně věnují.

Smeknout byste měla i sama před sebou…
(směje se) Já jen trochu pomáhám. Ne jako trenér, ale s nezbytným zázemím. Snažím se, aby to bylo dostatečně kvalitní.

Což představuje ovšem obrovské starosti – vedle starostí o tři dcery, rodinu jako takovou vůbec?
Není to sice snadné, ale pokud se mi podaří sehnat sponzory, potažmo vybavení apod., jsem šťastna, že tady nefunguji zbytečně. To pak jeden i dobrovolnou činnost dělá rád. Pro ty klučiny, které pro mičudu jejich trenéři dokazují zapálit zvlášť.

Ne náhodou jste nedávno uspořádali další nábor, který našel nejen ve městě, ale i v okolních vesnicích odezvu?
Taková práce se nedá charakterizovat výstižněji než jako práce smysluplná.

K znovuobrození SK došlo vloni. Nemalým přičiněním vašeho muže. Patrně nejen on, lidi kolem, realizační kolektiv si jistě uvědomují, že jde o běh na dlouhou trať – v duchu vámi zmíněné smysluplnosti?
(kýve hlavou na souhlas) Souhlasím. Bez výhrad. O jejích výsledcích si můžeme popovídat nejdříve tak za pět až deset let.

To se míníte nejen vy dva tak dlouho v SK angažovat?
Jinak by naše práce přece postrádala smysl.

Takže nejen v případě Ivety Librové nejde o kratochvíli?
Nejde. Nejen v mém, mužově, ale v celém současném dělném kolektivu SK Český Brod. Určitě mi i v těchto návaznostech rozumíte.

Můžeme tedy věřit tomu, že to po sezoně 2011/2012 nezabalíte. V duchu: čeho moc, toho bylo přece jen příliš…
(skáče do otázky) Respektujeme Nerudu. V duchu, jak to řekl ve svých verších, že to, co v životě dělal, dělal rád. Jsem pragmatik. Nejen ve své profesi. Jsem stejně jako můj muž. Lidé v SK. Tedy spokojena budu tehdy, až uvidíme konkrétní výsledky své práce. Teprve pak má smysl. O tom jsem už ale mluvila. Tady mohu pouze dodat, že až se ti malí, námi odchovaní klučinové začnou prosazovat v chlapech, budeme se moci sami sobě podívat do očí, přiznat si: byli jsme v SK k něčemu a ne k ničemu. Spokojenější o to víc, že se tak stalo nezištně. Bez nastavené dlaně v duchu: co za to!

Mojmír Strachota - Kolínský deník