Letní junácký tábor v Kácovci

Letní junácký tábor probíhá každoročně prvních čtrnáct dní v červenci. Jsou to dva bezstarostné (alespoň pro děti) týdny plné odpočinku, her a zábavy. Každá akce, která má proběhnout bez problémů, potřebuje důkladnou přípravu. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Milan se postaral o táborovou hru, Maki našila většinu kostýmů, Sigi oprášila své knihy o zdobení oděvů, příbytků a vlastních těl, Péťa pečlivě prostudovala problematiku bezlepkové diety, ostatní horlivě sháněli vše, co bylo třeba, a Pepíček to celé zastřešoval – vymyslel, co ostatní nevymysleli, nastudoval to, o čem nikdo nenašel jedinou zmínku, a sehnal nesehnatelné.

V sobotu 2. července jsme se všichni sešli před naší klubovnou, která se nachází v budově českobrodského kina, abychom naložili zavazadla, spacáky a další nezbytnosti. Po příjezdu autobusu jsme na rozloučenou olíbali rodiče, sourozence, případně osoby cizí, které se k odjezdu nachomýtly. Loučení bylo krátké, pan řidič na takové dojemnosti taky neměl celý den. Všichni jsme mávali jako o život. Na některých rodičích bylo vidět dojetí a drobná obava- vždyť posílali své dítě na tábor poprvé.

Za první zatáčkou se zamáčkla poslední slzička a rozbalila první svačina. Tábor začal. Cesta autobusem byla stejná jako kterákoliv jiná – žádné zpestření v podobě nevolnosti, případně zvracení, se nekonalo. Na tábořišti na nás čekala obrovská hromada kufrů, tašek a spacáků, ze které si každý mohl vylosovat tu svou výbavu, a věřte, že i to může být pěkný oříšek. Poté, co všichni prozkoumali obsahy svých zavazadel, a aniž to tušíc, naposledy viděli, jak vypadá skutečně srovnaný kufr, vyrazili jsme na obhlídku tábora a jeho okolí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v blízkosti tábora schylovalo k něčemu, co zásadně ovlivní následující dva týdny a významně poznamená náš pobyt v této nádherné sázavské krajině. A přece…

Jistě by působilo mnohem dramatičtěji, kdyby následující věta začínala slovy „úderem osmé hodiny“, ale snad nikoho příliš nezklame fakt, že vlastně nevím, kdy to všechno vypuklo. V blízkosti našeho tábora jsme narazili na skupinku rytířů, kteří zde rozbili své ležení po dlouhé a namáhavé bitvě. Brzy jsme zjistili, že jde o samotného krále Artuše, který společně se svými druhy svedl lítý boj se zákeřnými Sasy. Záludnost a podlost saských bojovníků se nám brzy vyjevila v plné síle, když znenadání zaútočili na ležení, kde se kromě udatných rytířů nacházeli také nevinní civilisté. Král Artuš a jeho věrní odrazili lstivý útok za vydatné pomoci kouzelníka Merlina, který stál po celou dobu neohroženě po boku svého milovaného krále a na nepřátelské vojsko metal hromy a blesky ze své kožkou potažené berly. Bitva byla dlouhá, úmorná ale hlavně vítězná. Čekal-li někdo bujaré oslavy, mýlil se. Bojovníci byli vysíleni a král Artuš zmožen. Mnoho jeho rytířů padlo v nespočetných bitvách. Pokud by nebyla jeho družina posílena, nebyl by nadále schopen odrážet nájezdy krvelačných Sasů a celá země by brzy skončila pod jejich nadvládou. Král Artuš seznal, že máme čestná a statečná srdce, a proto nás všechny vyzval, abychom se přidali k němu v boji proti Sasům. Takto napínavě končil náš první den na táboře a zároveň začínala celotáborová hra.

Pro ty, kteří netuší, oč v celotáborové hře jde, malé vysvětlení. Král Artuš a rytíři kulatého stolu přijímali po družinách do výcviku nové členy. Během celého tábora plnili příslušníci jednotlivých skupin rozmanité úkoly, které měly prokázat jejich chrabrost, fyzickou zdatnost, intelektuální výši a oddanost králi. Postupně byli jednotlivci povyšováni na panoše, rytíře a ti nejlepší se mohli stát i rytíři kulatého stolu, kteří jako jediní měli právo zasednout každý večer s králem a v jeho společnosti pojíst vydatnou krmi, která byla připravena v místní krčmě. Síla jednotlivce ovšem není k ničemu, pokud své schopnosti nedokáže uplatnit pro blaho celé skupiny. Většinu bodů proto bylo možné získat pouze za spolupráci v rámci jednotlivých družin. Během čtrnácti dnů měl král Artuš možnost sledovat takové kolektivní snažení a v případě spokojenosti skupinu také náležitě odměnit. Vítězi se mohli stát jen ti nejlepší. A tak se v podhradí Kamelotu vyráběly zbraně a štíty, malovaly erby a vlajky, vařily královské pochutiny, lovila zvěř, pronášela léčivá zaříkadla a probíhaly nejrůznější soutěže a souboje.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že na nic jiného nám nezbýval čas, táborová hra nebyla jedinou náplní našich dní. Kromě táborových prací- řezání a štípání dříví, mytí nádobí a škrábání brambor jsme se také naučili spoustu užitečných věcí - postavit táborák, rozdělávat oheň, pracovat s nožem a sekerou. V rámci skautské praxe jsme se seznámili s Morseovou abecedou a různými druhy šifer, zjistili jsme, jak uvázat některé uzly a kdy který použít, byli jsme poučeni o zásadách poskytování první pomoci. Naštěstí bude tábor i napřesrok, takže ti nepozorní a zapomnětlivci si budou moci všechny nabyté znalosti a dovednosti znovu oprášit, neboť stejně jako ve škole i ve skautu platí, že opakování je matka moudrosti.

V prvním týdnu tábora jsme se také dostali daleko za hranice táborového kruhu. Všichni, kromě osazenstva kuchyně a jeho přilehlých částí, vyrazili na celodenní výlet. Ti nejmladší, světlušky a vlčata, vlakem na Český Šternberk, kde se dověděli spoustu zajímavých informací o historii hradu. Ač malí vzrůstem, dokázali, že oplývají velkou výdrží, pohrdli výdobytkem moderní společnosti – posázavskou čugálou a na zpáteční cestu se vydali po svých. Cesta byla dlouhá a úmorná, není proto divu, že bylo časem potřeba načerpat nových sil v soběšínském občerstvovacím zařízení. Do tábora dorazili všichni zcela znaveni. Vedoucí, kteří světlušky a vlčata doprovázeli, mohli pouze žasnout, kolik energie se v těchto dětech skrývá, neboť do půl hodinky už zase všichni řádili jak černá ruka. Pro skautky a skauty byla jako cíl výletu vybrána Zruč nad Sázavou. Zde byli seznámeni s historií zámku a celého města. Třešničkou na dortu byl výstup do zámecké věže. Čas, který zbýval do odjezdu vlaku, strávili všichni společně na dětském multifunkčním hřišti, kde se nacházela spousta zajímavých atrakcí. Nejstarší – roveři a rangers- se celé dopoledne ve stanech psychicky připravovali na cestu, kterou měli ten den před sebou. Jejich výprava končila na Samechově - tábořišti vedlejšího střediska. Tam pomohli se stavbou několika teepee a my všichni doufáme, že to nebyla ta, se kterými si během tábora tak nepěkně pohrál vítr. Po prohrané bitvě v softballu se pak roveři a rangers vydali zpět do našeho tábořiště.

Letošní tábor byl ve znamení pěkného počasí (pominu-li první dva propršené dny a několik téměř hororových bouřek) a častých návštěv. Jako první se na nás přijel podívat bratr Korádo – předseda okresní rady Junáka. Udělal pár fotek, vypil šálek výborného táborového čaje, popovídal si s jednou z našich nejmladších členek, zapsal pár vět do kroniky, nasedl na kolo a byl pryč. Další významnou a pro nás všechny velmi milou návštěvou nás poctily hned dva dny na to sestra Špalda a Jitka, které před čtyřiceti lety sázavská tábořiště zakládaly. Aby se holky na cestě nenudily, vzaly s sebou na výlet i Dědečka, který strávil celé odpoledne tím, že nás učil plést turbánky. V pozdních odpoledních hodinách se na tábořišti znenadání objevila také Pepíčkova Květinka – zástupkyně krajské rady Junáka. Zdržela se až do druhého dne a naučila ty zručnější z nás plést košíky. Ve druhém týdnu tábora se na nás přijel podívat také starosta Českého Brodu Jakub Nekolný s Dědečkem. Tato návštěva by se dala nazvat jako tradiční a probíhala ve stejném duchu jako všechny roky před tím. Pan starosta jako vždy ochutnal náš čaj, prohlédl si tábor, popovídal si s Pepíčkem a pak nasedl do auta a jel za svými povinnostmi.

I když nám každá návštěva udělá obrovskou radost – snad kromě příjezdu hygieničky, tou největší radostí a zároveň vrcholem tábora je každoročně slibový táborák. Celý den probíhají přípravy a na všech je znát drobná nervozita. Nejvíce asi na Pepíčkovi, pro kterého jde každoročně o srdeční záležitost, neboť je to právě on, kdo k nám po celý rok promlouvá, pomáhá nám a radí a v tento jediný večer v roce mezi nás přijímá nové členy. Je to krásný a dojemný obřad. Každý z nás si na sebe ten večer oblékne to nejlepší, co s sebou má, tedy kroj, a pokud se slibu přímo neúčastní, alespoň zpovzdálí naslouchá a pozoruje tu slávu.

A možná pro někoho je tím pravým vrcholem táborová pouť, kde si každý může vyzkoušet, jaké to je střílet z praku, vzduchovky, kuše nebo se jen trefovat do vymezeného prostoru šiškami; pro jiného je nejlepší odpoledne strávené u řeky Sázavy, i když voda je tak studená, že máte pocit, jako by se vám do těla zabodávalo tisíce jehliček; některým stačí, pokud mohou jen tak sedět u potoka, vyřezávat lodičky a pak je pouštět po proudu; další se vyžívají při výrobě triček nebo šátků, a ačkoliv výsledek vždy neodpovídá původním představám, je to v tu chvíli nejhezčí kousek v šatníku. Tyto činnosti a mnoho dalších tvoří náplň našeho tábora. Můžete se zeptat dětí a každé z nich vám jistě vyjmenuje několik dalších, o kterých zde není ani zmínka.

Spoustu her a jiných aktivit jsme letos ani nestihli a tak jsme si poslední večer mohli slíbit, že až se tu za rok zase sejdeme, na některé z nich jistě dojde. A bude zase jiná táborová hra – možná lepší, ale jistě plná překvapení, stejně jako letos, kdy jsme se všichni přesvědčili, že na legendě o králi Artušovi bude alespoň zrnko pravdy, protože jak jinak si vysvětlit, že meč v kameni se podařilo vytáhnout opravdu jen tomu jedinému vyvolenému. Já se na všechny těším zase za rok, a komu by bylo během té doby smutno, může si táborové dny připomenout na našich webových stránkáchwww.psohlavci14.cz. Takže nazdar.

Hana Hábová - 14. středisko Junáka Psohlavci Český Brod