Kníratý a moudrý dědeček

Měl jsem, jak už to bývá, dědečka. A protože se nevěnoval politice, ani ho vlastně nezajímala, říkalo se o něm, že je moudrý muž. Můj útlý věk nedovoloval plně pochopit mnohé z dědečkových jízlivě vtipných glos, část mi jich dochází, vlastně po dlouhých létech, až dnes. Třeba jednou sousedka, paní Vomáčková, přišla naštvaná od doktora a rozčilovala se, že ten novej, mladej ničemu nerozumí, protože – představte si- jí napsal zelené pilulky místo těch modrejch které ona bere dvacet roků…. Dědeček si automatickým pohybem přihladil knír, nebylo pod ním moc vidět zda se náhodou nesměje, vypustil trochu modrého dýmu z luxusní cigarety Partyzánka a vyrovnaným, snad trochu monotoniím hlasem pronesl: „Největší tragédií medicíny je to, že se v ní nejlépe vyzná kdejaká domovnice nebo domovní důvěrnice…“

Dědeček se mi objevil před očima když se na televizních obrazovkách strhla lavina informací o dění nemocnici v Českém Brodě. S hrůzou se dozvídám, jak neschopní a neochotní lékaři tam působí, sestry se nestarají o nemocné, pacienti nedbalostí personálu téměř houfně hynou. Čekám již jen kdy se v souvislosti se Českým Brodem ozve jméno doktora Mengeleho a vzpomínám na své zážitky z docela malé nemocnice v docela malém městě.
Před pár roky se mi náhle neudělalo nejlépe. Jako každého správného „silného jedince“ mne ani ve snu nenapadlo navštívit lékaře; takové banality přece člověk rozchodí… Nerozchodil a díky tomu se prvně v životě povozil houkající záchrankou s modře blikajícím majákem na střeše. Lékař od záchranky mně předal primáři interny MUDr Tomáši Němcovi a já jsem přesvědčen, že mohu ještě dnes mluvit o veliké porci štěstí. Poněkud mi tehdy přestala pracovat játra a naděje na přežití nebyla největší. S odstupem času si troufám říci, že všichni lékaři i zdravotní sestry v Českém Brodě dělali více než zázraky a pouze díky jejich přístupu k pacientům jsem dnes vlastně zdravý člověk v plné kondici. Během vcelku dlouhého pobytu v brodské nemocnici jsem s nevšiml, že by pro jakéhokoli pacienta něco nebylo, že by se mu někdo naplno nevěnoval, naopak v nejednom případě by, hlavně sestry, měly nosit místo odznaků svatozář.
Automatickým pohybem si, jako můj dědeček přihlazuji knír a uvažuji. Uvažuji o tom, zda je chyba právě na straně těch, kteří jsou stavěni téměř do role neschopných padouchů, zda bychom chybu neměli hledat někde docela jinde. Kde, to by nám možná prozradil můj moudrý dědeček. Třeba právě proto, že se nikdy nevěnoval politice.
Pavel Pávek